Zaujalo nás

Novinky z Amatérské Scény

Labyrint světa a ráj srdce bude k vidění pouze pět týdnů

Přípravy nového projektu Divadla Drak Labyrint světa a ráj srdce jsou v plném proudu. Premiéra tohoto imerzního projektu se uskuteční již 21. března 2015 od 19 hodin. Inscenace bude na programu Divadla Drak pouze do 17. dubna. Pro veřejnost se odehraje celkem 11 večerních představení. Vstupenky lze rezervovat i prostřednictvím internetu.

Výjimečný interaktivní projekt v režii slovenského režiséra Ondro Spišáka a scénografa Tomáše Žižky se bude odehrávat po celém Divadle Drak i v budově sousedního Labyrintu.

„Diváci budou procházet prostory divadla a potkávat jednotlivé stavy. Všechny složky příběhu mezi sebou interagují, takže příběh se divákům poskládá postupně z jednotlivých střípků. Přímého či násilného vtažení do samotného děje se ale diváci bát nemusí. Budou v roli poutníků – pozorovatelů dění,“ prozrazuje dramaturgyně Dominika Špalková.

Hudbu k připravovanému projektu složila kapela DVA, která již s divadlem Drak spolupracovala v roce 2013 na inscenaci Poslední trik Georgese Méliése. „Na vzniku inscenace pracuje celkem 38 lidí a to nepočítáme zaměstnance Draku, kteří zajišťují klasický chod a provoz divadla. Vedle herců ze stálého souboru Divadla Drak se v Labyrintu objeví i řada hostů, například Jiří Kohout, bývalý člen hereckého souboru Draku a v současnosti spolupracovník Cirk La Putyka. Jiří Kniha, který v Hradci působil s divadlem Dno a v Klicperově divadle, poté v Brně v Huse na provázku a dnes hraje mimo jiné v Divadle Na zábradlí v Praze. Brněnský herec Jano Sedal, známý z HaDivadla či z inscenací divadla Vosto5 Pérák a Dechovka. A v neposlední řadě v roli Fortuny slovinský režisér a herec Matija Solce,“ říká režisér Ondro Spišák.

K projektu vznikl i speciální blog www.labyrintsvetaarajsrdce.net, který informuje o průběhu zkoušení a proměně Divadla Drak formou časosběrného dokumentu. Zároveň návštěvníkům nabízí i rozličné materiály sledující spojitosti Komenského díla a města Hradec Králové.

Dostupné na: http://www.amaterskascena.cz/clanek/labyrint-sveta-a-raj-srdce-bude-k-videni-pouze-pet-tydnu-pslf0.html, 18. 3. 15.

O potřebě nepraktičnosti a otevřených očích

Současné amatérské divadlo vnímám jako současné divadlo, anebo jako současné umění, ba jako současné cokoliv. Je ho chvályhodně hodně, trocha ho je vynikajícího, trocha mizerného a nejvíc někde mezi tím. Jeho síla tkví v tom, že se ze všech divadel nejméně musí ohlížet na kasovní úspěch, pokud ovšem nechce. Musím se přiznat, že to, které se na kasovní úspěch ohlížet chce, je mi jaksi podezřelé.


Je mi jaksi podezřelé – ne pro samu ambici vydělávat, ale proto, že z téhle sféry potom plynou ty dlouhé zástupy anglických frašek a francouzských bulvárů inscenovaných často bez znalosti žánrových pravidel, zato se znalostí televizních estrád. Na druhé straně potom stojí ta spousta úchvatných a uchvácených nadšenců, kteří investují nezměrné množství času, energie a peněz do podniků od pohledu ztrátových: kupují práva na současné hry, které se jim v životě nemohou na vstupném zaplatit, nákladnou techniku na jednorázové projekty či instalace, vyrábějí scénu či loutky s vidinou pár repríz, protože to přece jenom stojí za to. Tahle sféra amatérského divadla (a je úplně jedno, jestli jde o činohru, loutky nebo třeba divadlo poezie) je především jakýmsi odbojem proti účelovosti dnešního světa, nadějí, že všechno neřeší jen trh. A je to sféra početná – to mi asi na současném amatérském divadle dělá největší radost.

Každý rok se jako porotce, recenzent i jako divák (už už jsem málem napsal „pouhý“) zúčastním aspoň pěti amatérských přehlídek, od krajských po tu mezidruhovou celostátní. A každý rok mi amatérské divadlo připraví několik zážitků, které si ve svém diváckém deníčku několikrát podtrhnu – loni třeba (žádné překvapení) skvostný Il Congelatore, který zrovna ve chvíli, když píšu tyto řádky, hostuje na pražském operním bienále Opera 2015. Nepochybuji o tom, že bude mít i v konkurenci všech velkých operních domů z České republiky i Slovenska úspěch, zrovna jako vedle velkých zahraničních činoher a hvězdných českých profesionálů zazářila Hanka Voříšková se svými Pohyblivými obrázky, když jsem ji předloni pozval na plzeňský festival Divadlo. S amatérským divadlem je třeba počítat, to české profesionální divadlo dobře ví – je jeho inspirací a podhoubím, řada předních divadelníků z amatérského divadla vzešla (režisér „právnické“ Kytice Honza Holec aktuálně roste v průkazný režijní talent na DAMU), řada se k němu pravidelně (na přehlídkách, ale i při práci na konkrétních inscenacích) vrací a stává se, že se dokonce i celé ochotnické soubory dostanou k práci na profesionální inscenaci, jako nedávno ve zlínských Žítkovských bohyních.

A tady se dostávám k otázce, která mi nad tímhle článkem trochu vrtá hlavou: jestli paradoxně není profesionální divadlo tomu amatérskému otevřenější než naopak. Jestli se amatéři vůbec sledováním profesionálního divadla obtěžují. Mám totiž dojem, že moc ne, a že je to velká škoda – kde chybí zkušenost, nastupují předsudky, a máloco přeje rozvoji oboru tak málo, jako když se jen párkrát za rok všichni sjedou na přehlídce a řeknou si, že jim králíci dupou tak zhruba stejně. V současném divadle jsou tendence, které se v tom amatérském projevují jen dost nesměle, a často vzpomínám na jednoho významného amatérského divadelníka, který udělal inscenaci z ranku dokumentárního divadla a pak říkal, že ten termín poprvé slyšel až od nás na rozborovém semináři. Jistě, i objevování vlastními silami a cestami je možnost – ale není těch vlastních sil trochu škoda zrovna na objevování Ameriky?

Na konci každého kinopřenosu z newyorské Metropolitní opery apeluje průvodkyně večerem (zpravidla některá slavná operní diva v krásných šatech), aby diváci vyrazili i do své místní opery a podpořili lokální umělce. Chtěl bych svůj příspěvek uzavřít přáním, aby amatérští divadelníci vyhlíželi i mimo své přátelské okruhy, pořídili si abonmá do nejbližšího divadla a občas si třeba zajeli i někam dál, nebo třeba něco přečetli – jenže nejsem zrovna Renée Flemingová a trochu se bojím, že mi ten kazatelský tón neprojde tak snadno jako jí. Možná jsem přeci jen měl napsat tu nekomplikovanou zdravici. Ale co už: na tohle zkrátka teď myslím.

Dostupné na: http://www.amaterskascena.cz/clanek/o-potrebe-neprakticnosti-a-otevrenych-ocich-yyl3l.html, 18.3.15.