Je mi jaksi podezřelé – ne pro samu ambici vydělávat, ale proto, že z téhle sféry potom plynou ty dlouhé zástupy anglických frašek a francouzských bulvárů inscenovaných často bez znalosti žánrových pravidel, zato se znalostí televizních estrád. Na druhé straně potom stojí ta spousta úchvatných a uchvácených nadšenců, kteří investují nezměrné množství času, energie a peněz do podniků od pohledu ztrátových: kupují práva na současné hry, které se jim v životě nemohou na vstupném zaplatit, nákladnou techniku na jednorázové projekty či instalace, vyrábějí scénu či loutky s vidinou pár repríz, protože to přece jenom stojí za to. Tahle sféra amatérského divadla (a je úplně jedno, jestli jde o činohru, loutky nebo třeba divadlo poezie) je především jakýmsi odbojem proti účelovosti dnešního světa, nadějí, že všechno neřeší jen trh. A je to sféra početná – to mi asi na současném amatérském divadle dělá největší radost.

Každý rok se jako porotce, recenzent i jako divák (už už jsem málem napsal „pouhý“) zúčastním aspoň pěti amatérských přehlídek, od krajských po tu mezidruhovou celostátní. A každý rok mi amatérské divadlo připraví několik zážitků, které si ve svém diváckém deníčku několikrát podtrhnu – loni třeba (žádné překvapení) skvostný Il Congelatore, který zrovna ve chvíli, když píšu tyto řádky, hostuje na pražském operním bienále Opera 2015. Nepochybuji o tom, že bude mít i v konkurenci všech velkých operních domů z České republiky i Slovenska úspěch, zrovna jako vedle velkých zahraničních činoher a hvězdných českých profesionálů zazářila Hanka Voříšková se svými Pohyblivými obrázky, když jsem ji předloni pozval na plzeňský festival Divadlo. S amatérským divadlem je třeba počítat, to české profesionální divadlo dobře ví – je jeho inspirací a podhoubím, řada předních divadelníků z amatérského divadla vzešla (režisér „právnické“ Kytice Honza Holec aktuálně roste v průkazný režijní talent na DAMU), řada se k němu pravidelně (na přehlídkách, ale i při práci na konkrétních inscenacích) vrací a stává se, že se dokonce i celé ochotnické soubory dostanou k práci na profesionální inscenaci, jako nedávno ve zlínských Žítkovských bohyních.

A tady se dostávám k otázce, která mi nad tímhle článkem trochu vrtá hlavou: jestli paradoxně není profesionální divadlo tomu amatérskému otevřenější než naopak. Jestli se amatéři vůbec sledováním profesionálního divadla obtěžují. Mám totiž dojem, že moc ne, a že je to velká škoda – kde chybí zkušenost, nastupují předsudky, a máloco přeje rozvoji oboru tak málo, jako když se jen párkrát za rok všichni sjedou na přehlídce a řeknou si, že jim králíci dupou tak zhruba stejně. V současném divadle jsou tendence, které se v tom amatérském projevují jen dost nesměle, a často vzpomínám na jednoho významného amatérského divadelníka, který udělal inscenaci z ranku dokumentárního divadla a pak říkal, že ten termín poprvé slyšel až od nás na rozborovém semináři. Jistě, i objevování vlastními silami a cestami je možnost – ale není těch vlastních sil trochu škoda zrovna na objevování Ameriky?

Na konci každého kinopřenosu z newyorské Metropolitní opery apeluje průvodkyně večerem (zpravidla některá slavná operní diva v krásných šatech), aby diváci vyrazili i do své místní opery a podpořili lokální umělce. Chtěl bych svůj příspěvek uzavřít přáním, aby amatérští divadelníci vyhlíželi i mimo své přátelské okruhy, pořídili si abonmá do nejbližšího divadla a občas si třeba zajeli i někam dál, nebo třeba něco přečetli – jenže nejsem zrovna Renée Flemingová a trochu se bojím, že mi ten kazatelský tón neprojde tak snadno jako jí. Možná jsem přeci jen měl napsat tu nekomplikovanou zdravici. Ale co už: na tohle zkrátka teď myslím.